|
|
 |
Leafcutter John - The Forest And The Sea
Staubgold / 2006
Umělecké jméno Johna Burtona jakoby v sobě obsahovalo odkaz na umění středověkých balad. Je hravé, rytmické, snadno zapamatovatelné. Zároveň je v něm cítit tklivý podtón. Přízvisko samotné je příběhem či alespoň jistou životní výpovědí. Podobnost se starobylou lidovou hudbou se však neodráží jen v autorově přídomku. Píseň jako nositel příběhu, hudební forma pomalu ztrácející své původní postavení. The Forest and The Sea oživuje epičnost a navrací původní význam vyprávění do současné populární hudby.
Spolu s Johnem Burtonem se vydáváme na pochmurnou výpravu lesem představ, za jehož neprostupností je slyšet poklidné šplouchání vln. Nikoliv klidné borovicové háje lemující letoviska Středozemního moře. Naopak! Při poslechu si lze snadno vybavit ty z nejpodivnějších lesních scenérií tvořící pitoreskní kulisy naléhavého snu. Stromy v děsivém příšeří pomalu natahující pevné větve naším směrem. Žádní lesní tvorové, žádný objekt, který by ulevil neúnosné tíze osamění. Člověk je, ve vlastním a přece tak cizím prostředí, postaven tváří v tvář zase jen člověku. Konfrontace o to více nesnesitelná, vidíme-li v protivníkovi jen sebe samotné. Na konci prapodivné cesty se před námi rozprostírá lhostejné moře. Moře natolik odtažitě stojící mimo nás, až je svou netečností, nezájmem schopno rozptýlit onoho „nepřítele ve vlastních prsou“.
„Let it Begin“, ozve se v úvodu. Celé toto podivně křehce posmutnělé cestování může opravdu začít. První skladba dá vzpomenout na melancholický ostrovní pop-rock Radiohead. Nemohu se ubránit dojmu, že takto by mohly znít jejich nahrávky, pokud by dokázali využít možnosti laptopové manipulace zvuku působivěji. Tam, kde hudba Radiohead působí poněkud vyumělkovaným dojmem a jejich toporná snaha využívat nové technologie znevažuje výsledek, Leafcutter John dochází k obdivuhodné syntéze zdánlivě neslučitelného. Dechy, kytara, místy violoncello se mísí s rezonujícím ambientním podkresem. Sonické exploze zavánějící noisově pichlavými plochami jsou střídány čistě folkovými pasážemi (tak jako v překrásné Maria in the Forest). Některá místa jsou podobná free-jazzovému šílenství, jinde jsou pro změnu hojně užívany field recordings. Takový popis může vyvolat dojem neuchopitelné změti hudebních fragmentů bez pevnějšího pojítka. Tak tomu opravdu částečně je na předchozí desce The Housebound Spirit. Burtonův ohromný talent psát podmanivou, melodicky tesklivou hudbu je na ní roztříštěn elektronizující disharmonií. Jakoby se mu až nyní podařilo vše spojit v dokonale fungující celek.
/sansabri 9.6.2007/
Leafcuttera Johna, jehož pseudonym i civilní jméno mi pořád nějak podvědomě připomínají Střihorukého Edwarda a jeho režiséra, nikdy nezapomenu z Ultrahang Festivalu. Johnovy tehdejší nahrávky byly stejné jako vystoupení - s náznaky geniality, leč příliš ponořené do autistického světa autora, který ne že by nebyl schopen posluchači nastavit přívětivější tvář, jako spíš nechtěl. Poslech nové desky pak působí stejně jako když se před vámi po dlouhém trmácení v oblacích najednou rozprostře jasné nebe s nekonečným výhledem do krajiny, který jste si celou dobu mohli jen představovat za závojem mlhy. Autor už vás nenechává bloudit. V hlubokém lese, v půli cesty mezi mořem a vrcholky hor vám nabízí ruku, která vás provede všemi nástrahami klikaté cesty, kde se můžete konečně do sytosti divit kouzelnosti tohoto světa. Utržené šrámy (pamatujte, ani ty listy neodpadávají samy od sebe!) už nejsou hluboké, spíš si je hýčkáte jako suvenýry z cesty kolem světa. Jen někdy ve spánku zabolí až do morku kostí. Revma stesku.
The Forest And The Sea nelze vytknout nic. Každá skladba září jako precizně vybroušený diamant a jejich narativní návaznost v rámci alba jim dodává ještě větší působivosti. Různé aspekty Johnovy hudby tu do sebe zapadly s nevídanou jemností a poslech je pastvou pro uši: folkové balady inspirované starou Anglií i americkým písničkářstvím (někdy s epickým rozměrem Ys Joanny Newsom, někdy s introverzí vlastní Vashti Bunyan), akustické aranže svůdně experimentální i příjemné popové (jak to předvádí např. stájoví kolegové Kammerflimmer Kollektief) a v neposlední řadě laptopová magie užívaná velmi střídmě, poměrně svébytně a hlavně účelně, ať už smysly jitří nebo tiší. Jeden z mnoha nadbytečných hudebních termínů poslední doby - folkotronika - by mohl být v podstatě trefným slovním obrazem toho, co se děje na desce. Dánové Efterklang jsou příkladem podobné stmelenosti stylů, ač výchozí prvky i konečný útvar patří trochu jinam. Žánrové předěly tu neexistují, vše je nanejvýš přirozená, jednotná Hudba. Každý, koho zajímají v první řadě silné písničky s posmutnělou imaginativní atmosférou a zároveň ocení lehce delirické odbočky do oblasti snů, bude v sedmém nebi. Jedna z nejlepších nahrávek minulého roku, jak po stránce řemeslné, tak po stránce, která je zdaleka nejdůležitější. Je jednoduše krásná.
/amalgam 16.6.2007/
Odkazy:
www.leafcutterjohn.com
|
