|
|
 |
Portishead - Third
Island/Mercury / 2008
Výsadu přijít i po jedenáctileté pauze s novým albem, přičemž bude s napětím očekávané, nemá příliš mnoho kapel. Zvlášť pokud je teprv jejich třetí a navíc zřejmě vzdálené aktuálním trendům. Britští Portishead mezi ty vyvolené naštěští, a poprávu, patří. Po boku Trickyho a Massive Attack jedni z pionýrů bristolského zvuku a žánru, který se zažil pod názvem trip hop, měli vždy jakousi zvláštní „přidanou hodnotu“.
Debut Dummy se stal jednou z nejvíce kopírovaných desek 90. let, aniž by některý z epigonů dosáhl podobně specifické atmosféry. DJ Geoff Barrow spolu s jazzovým kytaristou Adrianem Utleym a zpěvačkou Beth Gibbons stvořili nahrávku, na níž jsou hiphopové rytmy a samply stejně důležité jako noirové aranže a excelentní, v tradičním písničkářství zakotvený vokál. Druhý počin, ač komerčně méně úspěšný, dotáhl jednotlivé kontury k dokonalosti a také větší temnosti. Po dokončení projektu se symfonickým orchestrem (který vyšel jako živé album) nastala ona dlouhá pauza, vyplněná bočními aktivitami.
Zvěsti o třetím počinu kolovaly asi tak často, kolikrát se o nový materiál pokoušela sama kapela. Barrow si v mezičase pořídil stovky vinylů, z nichž se pokoušel samplovat podklady pro novinku, ale tato cesta se v kombinaci se zpěvem ukázala jako frustrující, jelikož byl výsledek příliš podobný starým skladbám. Nemluvě o zášti Portishead k estetice, kterou prvním albem stvořili a nechtě se stala jakousi šablonou pro tehdejší beztvárný muzak v pozadí kaváren, obchodů či TV pořadů. Nedočkáme se tedy žádných scratchů, zato zastaralých bicích automatů a syntezátorů. Nenápadný začátek desky přesto připomene chrakteristický sound Portishead, a to ještě předtím, než se ozve nejvýraznější poznávací znamení – hlas Gibbonsové.
Její projev popírá tvrzení, že se člověk s přibývajícím věkem stává vyrovnanější. Nikdy nebyla optimistická, ale vyostřené zoufalství, kterým poslouchače pomalu omotává a dusí jako na omak sametový břečťan, prosakuje z každého tónu: „Chtěla bych se smát tomu, co jsi řekl, ale nemůžu najít úsměv ... doufám, že se můžu trochu změnit, že můžu být někým, kým chci“. Její autisticky uzavřený svět zpytující nejistoty, jež plní veškeré texty, není však tak nepřístupný jako hudba těch nejpřekvapivějších songů, alespoň v rámci mainstreamu.
„Po 10 letech už od vás nikdo nečeká úspěšné album,“ říká Barrow s ulehčením, „což je samozřejmě ideální, můžete si dělat co chcete“. A nemluví do větru. První polovina desky se zdánlivě nese v tradičním duchu, i když o poznání zemitějším než dříve. Po čase vykrystalizuje rafinovaná skladba písní, jak v aranžích, tak v jejich samotném jádru, a je zřejmé nakolik se liší od předchozích nahrávek. Třebaže z nich určitě nebudou hity, jde o nejzdařilejší kompozice skupiny. Na jedné straně sbližují svůj truchlivý šanson s příměsí folku, jazzu a nostalgického staromilství, na druhé záměrně jednoduché - až strojové nebo tribální - rytmy.
Celou deskou se vinou náznaky staré německé krautrockové školy (např. Neu!), které se plně projeví na dvou vrcholech nahrávky: We Carry On a Machine Gun. Ta první je ukázkou takřka primálního minimalismu s punkově nakřáplou Utleyho kytarou. Machine Gun plně dostála svému názvu a je mimochodem prvním singlem. V českém éteru ji budete ladit asi marně (až na pár tradičních výjimek, čest jim). Kulometné dávky elektronického automatu se za doprovodu něžné vokální elegie lámou v burácení dopadajících pum a následně v drásavém sonickém rozkladu. Závěr korunují dojemně majestátní klávesy, co se tu zjevily jakoby z pradávného alba Vangelise.
Third je jeden z mála skutečných comebacků. Přes depresivní vyznění album štědře odměňující ty trpělivé. Hluboce lidský manifest, jehož podstata není v zajímavém pozlátku, ale především ve skutečně silných písních.
/amalgam 29.4.2008/
Odkazy:
www.portishead.co.uk
Ve zkráceném znění vyšlo v E15
|
