|
|
 |
Origami Galaktika, Zlozvuk Sound System
23.10.2004 / Praha / Alternatiff Gallery Bar
Benny Braaten (alias Origami Galaktika) se cca po 3 letech vrátil do stověžaté matičky měst, téměř současně s vydáním jeho nového cd „Live In Central Europe“ (natočeném v Březnu na Slovensku, kde také později v rámci tohoto tour proběhl křest). Při pražské zastávce mu společnost dělali Zlozvuk Sound System (alter ego Do Shaska!), kteří dali publiku ochutnat nástin materiálu z připravovaného audiovizuálního dvd.
Promítání i hudba se celkem vymykaly jejich běžné produkci koketující s etnickými a tanečními motivy, zůstaly pouze industriálně ambientní podklady. Zrovna tak obvyklý nadhled, patrný jak na plátně, tak z toho co se line z reproduktorů, mizí jak pára nad hrncem a sál rychle halí tísnivá temnota; projekce (už neodmyslitelná a především hodně povedená součást jejich setů) se omezuje na několik spíš statických, notně efektovaných smyček, které vhodně doplňují i abstraktnější ráz hudby, aniž by něco dlužily posluchačově představivosti. Mračna vířících netopýrů střídají ženské tváře, aby se obraz následně rozpil do neidentifikovatelných fragmentů, ze kterých se sem tam vynoří fata morgana konkrétních výjevů. Muziku lze popsat skutečně jako černočerný extrakt jejich tradičnější tvorby, a dle mého názoru nijak nezaostává za tou světovou (řekněme) temně ambientní produkcí, která se neutápí v polopatickém kýči či schematickém klišé. Jsem zvědav jak dopadne samotné dvd, vezmu-li v úvahu, že na záznamu často trpí Z-SS/Do Shaska! plochým zvukem.
Ponurá půlhodinka uběhla poměrně rychle, náhle zakončena (původně měl Benny rovnou navázat, proti čemuž bylo technické vybavení toho večera, takže si musel svoje „nádobíčko“ ještě dodatečně zapojit). Galaktika se pohybuje stále ve stejných vodách, tedy na hraně minimalistického ambientu, akorát s o poznání větší špetkou elektroakustických experimentů. Ambient, který vychází spíše z odkazu Briana Eno, tedy nepůsobí jako projektor do vaší mysli, nevyvolává žádné jednoznačné pocity, ba naopak - představuje jakési plátno, tabula rasa, na které si můžete promítnout cokoliv z vašeho nitra. Sice je to pořád neskonale vzdálené takovým milníkům isolacionismu jako Thomas Köner, Mirror nebo Lull, ale tendence k abstraktnějšímu pojetí určitě převažují. Žádné pohyblivé obrázky na pozadí se nekonají, údajně aby neodváděly pozornost publika od samotné hudby, což plně chápu, ale opět platí, že tohle funguje doma, ne už při živém vystoupení, zvlášť když se člověk tlačí ve vydýchaném prostoru. Takže jedinou šou zůstávají počáteční zmatky s osvětlením, kdy je v sále střídavě zhasnuto nebo rozsvíceno, tu k nelibosti Bennyho, tu zase publika, až konečně kohosi napadne spásné řešení rozsvítit malou lampičku u pódia. Pak už se člověk mohl relativně v klidu ponořit do zvukové lázně, která v souladu s již zmíněným dávala také vzpomenout na okřídlené pořekadlo o cestě, jež je zároveň i sama cílem, tedy požitek ze zkoumání zvuku samotného bez nějakého určitého záměru. To podtrhávalo i značné využití různých praskajících, šustících, cinkajících a jinak se projevujících „udělátek“, vůbec celý set se nesl víc v elektroakustické rovině, než té ambientní.
Přese všechno má pro mě Galaktika pořád jakýsi nedefinovatelný nádech monumentálně plané severské přírody (že by stigma albem Horisont nahraným k výstavě podobně zaměřených obrazů?). Před koncem se připojil i chlapík s trubkou, ze které vyluzoval táhlé a neuvěřitelně melancholické tóny, něco mezi zpěvem velryb a voláním lodních sirén z dálek za obzorem viděného. Přesně tutéž atmosféru zopakoval i Benny, když si poté vzal kytaru a zlehka ji šimral smyčcem. Samotný závěr pak tvořila očekávaná gradace v podobě rázného přitlačení na struny.
Asi docela povedená akcička, ale ten večer mi moc nesedla, člověk holt nemá to štěstí, aby byla vždy nálada, škoda.
/Amalgam 20.11.2004/
Odkazy:
www.origamigalaktika.com
www.doshaska.tk
|
