|
|
 |
Bee And Flower: sen, co se neříká
Interview s Danou Schechter
Dana Schechter - sympatická skladatelka, muzikantka a v neposlední řadě též grafička - je srdcem i mozkem skupiny Bee and Flower. Snad i vzhledem k jejímu nedávnému přesídlení do Berlína je budeme moci vidět také u nás na dvou koncertech (26.11. v Táboře a 27.11. v Praze spolu s Mono), kterými otvírají své podzimní evropské tour. Dana, jež má v kapele na starost hlavně zpěv a baskytaru, si během přípravy na turné našla čas i na několik otázek.
Bee and Flower působí spíš jako proměnlivý kolektiv tvých spolupracovníků než jako regulerní skupina. Kromě klávesisty Rodericka Millera s tebou není nikdo od počátku, je to tak?
S Roderickem jsme se potkali během těch pár měsíců, co jsem Bee and Flower zakládala s původní bubeníci Ani Cordero, takže určitě patří do jádra kapely. Víc jak rok byl stejný line-up a nekteří novější členové s námi měli beztak nějaké spojení, dva-tři roky nebo i déle.
Jak moc se ostatní podílejí na muzice? Rozdíl mezi debutem a novinkou je dost výrazný...
Jak kdy... když nyní pracujeme na nových skladbách, každý má na nich podíl, každý vnáší svou vlastní energii, zkušenost a vkus. Last Sight Of Land nebyl úplně společný počin. To byla hlavně záležitost moje a Tobbyho Dammita, který se jako producent zaměřoval spíš na „celkový obraz“. Samozřejmě tu byl velký vliv Roda na klávesové party, stejně jako Thomase Wydlera na bicí. My čtyři jsme byli tehdy to jádro kapely. Hlavně Tobyho producentský vklad měl obrovský význam na konečné vyznění alba.
Měla jsi od začátku v hlavě představu, jak by novinka mohla znít?
Určitě jsme chtěli natočit něco úplně jiného než What's Mine Is Yours. Ten debut byl vlastně typický pro rockové kapely. Tím myslím 5 lidí, každý rozvíjející svoje party, neustále společné zkoušky a koncerty - zkrátka obvyklá rutina. Novinku jsme začali nahrávat ještě v době, kdy byly songy nedokončené a za chodu jsme je dotvářeli. Toby měl svou vizi ohledně celého orchestrálního zpracování, s čímž souvisí jeho láska a znalost symfonických aranžmá a perkusí, a mně se ohromně zamlouvala. První album jsem „produkovala“ já a jako velký fanoušek Tobyho tvorby jsem se hodně těšila na spolupráci.
Obměna kapely byla nějaký záměr nebo spíš souhra okolností?
Byl to vlastně Tobyho nápad nahrát desku v Berlíně se zvukařem Ingo Kraussem, se kterým už předtím pracoval. Po nějakém čase jsme si uvědomili, že to tu máme čím dál více rádi a tak jsme zůstali. Personální změny v kapele se pak staly nevyhnutelné.
Jiné důvody pro setrvání v Berlíně nebyly? Stejně se neustále pohybuješ na obou březích Atlantiku...
Jsem zvyklá hodně cestovat, ať už kvůli hudbě, tak kvůli své práci (počítačová grafika a animace), která se týká hlavně filmů a reklam v New Yorku. Potřebuju zůstat v kontaktu s tamější scénou. Na druhou stranu byl NY velmi vyčerpávající, určitě nešlo o místo, kde by mohl být člověk kreativní a spokojený. A jelikož je Berlín v jistém smyslu podivná bublina ve vzduchoprázdnu, mám tak to nejlepší z obou světů. Navíc možnost dělat v hudbě s Thomasem Wydlerem a Ingo Kraussem mi značně usnadnila rozhodování.
Neztratila jsi přece jen nějaký kontakt s hudební scénou v NY? Podle všeho jste před svým odchodem byli v tamějších alternativních kruzích docela slavní.
NY tu pro mě vždycky bude. To je podstatné si uvědomit, když tam žiješ a jsi nešťastný, nic dobrého by setrváním nemohlo vzniknout. Lidé, kteří tě opravdu mají rádi, nezapomenou.
Jaké jsou tedy tvoje osobní dojmy z Berlína?
Je to fantastické místo, ale má svoje mouchy. Hodně temné energie, atmosféry, což je fajn, ale může tě ovlivňovat až moc, zejména v zimě. A jak jsem zvyklá na shon v NY, tak mě občas frustruje jakou rychlostí se tu věci odehrávají - tím myslím pomalu (smích). Spousta jinak skvělých obyvatel má tendenci být velmi konzervativní, hlavně po emocionální stránce: žít a nechat zemřít, hledět si svého a tak podobně. Ale měla jsem štěstí na setkání s úžasnými osobnostmi a mám dobrý pocit pospolitosti. Hlavní výhodu vnímám v tom, kolik je tady kreativních, tvrdě pracujících lidí a s těmi se stýkám. Je ideálním městem pro umělce taky kvůli nízkým životním nákladům, které už nikdy NY mít nebude (a selhává i kvůli všemu tomu spěchu okolo). Takže mě Berlín docela uklidnil, cítím se vyrovnaně. Před nastěhováním jsem byla hodně nervózní, stažená do sebe.
Fajn. Když jsi začala s hudbou, měla jsi už představu nějaké vlastní kapely nebo jsi chtěla spíš hrát s ostatními, které nějakým způsobem respektuješ, a případně se od nich přiučit?
Během spousty let se u mě vykrystalizovala jakási idea, z níž později vznikli Bee and Flower... Kdysi jsem si sama nahrávala různé podivnosti na čtyřstopý magneťák, učila se na klavír, zpívat, atd. a zároveň si zkoušela představit, jestli bych měla vůbec odvahu vylézt s tím před lidi. To mi zabralo nejvíc času. A jinak jo - hrávala jsem, a pořád sem tam hraju, se spoustou jiných kapel. Něco užitečného jsem si vzala z každé takové zkušenosti. To bude platit vždycky, ať už mě to obohatí hudebně, osobně nebo prostě jen tak obecně, když vidím jak různí umělci tvoří.
Je pravda, že pro tebe byl v začátcích hodně velkou oporou Cliff Burton (původní basák Metallicy, který roku 1986 zemřel při dopravní nehodě – pozn.aut.), jaký byl váš vztah?
Ano, Cliff byl mojí velkou inspirací a byli jsme si jednu dobu opravdu blízcí. Vždycky říkal, že mě naučí hrát na baskytaru, když si ji pořídím. Jako holka (12 let) jsem hrála na kontrabas a s elektrickou baskytarou chtěla zase pokračovat, ale nechávala jsem to u ledu, byla jsem tehdy prostě děcko okolo 15 let. Když pak Cliff umřel, věděla jsem, že musím začít. Nejen jako poctu Cliffovi nebo kvůli dodržení slibu, ale protože jsem opravdu chtěla zase začít hrát. V 16 jsem už byla v jedné kapele, jenom obyčejný rock'n'roll, ale zábava. První, co jsem se na basu naučila, byla písnička Velvet Underground.

Když si teď člověk čte historii tvojí nebo kapely, naráží na jedno zajímavé jméno za druhým. Jak ses vlastně ke všem těm lidem dostávala?
Různě. Hádám, že podobně naladění lidé se vyhledávají.
Co třeba Thomas Wydler (bubeník Bad Seeds – pozn.aut.)?
Potkala jsem ho asi před 8 lety v Berlíně přes Kristofa Hahna, který taky hrával s Michaelem Girou v Angels Of Light (a doteď občas hraje). O pár roků později, když jsme s Tobym diskutovali o nahrávání alba v Berlíně, zmínil, že by měl Thomas zájem účastnit se na Bee and Flower. Toby sám je fantastický bubeník, ale myslel, že jako producenta by ho hraní na bicí odvádělo od jeho primární úlohy. Samozřejmě miluju Thomasův styl, takže mě představa blízké spolupráce nadchnula. Je skutečná třída, nikdo se ani neblíží jeho schopnostem. Zároveň je taky moc milý. Nedávno jsem mu nahrávala basu na jednu z jeho sólovek, na které nějakou dobu dělal. Je to kousek s ním a Mickem Harveym, cover Cul-de-sac Krzysztofa Komedy. Myslím, že budeme nadále spolupracovat, tak či onak.
Michael Gira je další člověk, na kterého jsem se chtěl zeptat...
Toho jsem potkala skrz naše společné známé během prvního roku, co jsem se nastěhovala do NY. V jeho kapele Angels Of Light jsem zůstala 4 roky, zúčastnila se spousty turné a nahrála basu na 3 albech („How I Loved You“, „Everything Is Good Here, Please Come Home“ a živák „We Were Alive! Live in Toronto“). V podstatě jsem si všechny své party napsala sama, ale dal mi občas obecné instrukce, jak si tu kterou část představoval. Pracovat s ním byla obrovská zkušenost. On je neuvěřitelný živel, síla, s níž není vždy snadné vyjít, ale byl pro mě inspirativní dokonce i tehdy, když jsem ho chtěla zabít (smích). Tvrdě tlačí na lidi, aby z nich dostal to podstatné a taky dostává – většinou to intenzivní a syrové. Hodně jsem se naučila a mám pro něj nezměrný respekt, že dokáže dělat tak dlouho svou vlastní, svojskou muziku, aniž by jakkoliv uhnul z vytyčené cesty.
Jaký je vůbec line-up Bee and Flower pro nadcházející tour?
Teď se živá kapela skládá ze mě, Rodericka (piano, klávesy), Jonathana Heine (kytara, basa, klávesy), Udo Masshoffa (bicí) a Sibylle Zeh (cello). Poslední 4 roky jsme hráli v tolika různých aranžmá, že si je ani nevybavuji... jako trio, jako desetičlenný band, nebo jako 6 či 7 lidí, atd. atd. Myslím, že jako pětice nyní nějakou dobu vydržíme. Vzhledem k tomu, že zase hodně koncertujeme, je 5 lidí dost na to, aby pokryli všechny melodické party, a tak akorát na to, aby se poskládali na stage nebo do dodávky. Kdybych mohla přidat ještě jednu osobu, byl by to někdo, kdo umí hrát na housle, kytaru a perkuse - hlásí se někdo? - nejlépe žena (smích). Ne, že by pohlaví bylo někdy prioritou, ale bylo by fajn vyrovnat hormony v kapele dámskou špetkou, ehm... (smích). Občas používáme maličko playbacku pro bicí, které nemohou být reprodukovány živě, jinak je vše zahrané skutečnými hudebníky, jejich rukama, žádné počítače nebo sequencery.
Proč jste Last Sight Of Land nevydali znovu na Neurot Recordings?
Když jsme se usadili v Evropě, napadlo nás, že by bylo dobré zkusit i evropský label. Neurot je skvělé vydavatelství, ale zkrátka jsme se rozhodli pro změnu. Jeden známý nám doporučil Tuition Records a když album slyšeli, hned nám vydání sami nabídnuli.
A proč vydání novinky vlastně tak trvalo? Pokud vím, byla hotová už přes rok a soudím, že problematické a drahé muselo být spíš její nahrávání než vydání, distribuce, reklama a tyhle věci okolo...
Dnes musí být člověk opatrný, kdo ho vydává. Je tady milion maličkých labelů, které neudělají nic, kromě vylisování nosičů a připsání titulu do svého seznamu na prodej. Chtěli jsme vydavatele, kterého hudba opravdu zajímá. Desky a cédéčka jako média se blíží svému konci, vydavatelství to vědí a kapelám je to taky dost zřejmé. Všichni (labely, interpreti a další zainteresovaní) jsou dnes opatrní v investování do lisování nosičů, je to celkem risk. Nahrávka naší novinky byla drahá, ale dělali jsme to pomalu, pečlivě a spořivě jak jen to šlo (smyčcové party nahrávali např. studenti, atd.). Hodně výborných muzikantů nabídlo svůj čas štědře a velkomyslně, protože se na albu chtěli podílet.
Je mi jasné, že jsi tohle musela slyšet už tisíckrát, ale stejně: prvotní asociace, co se většině lidí u vaší hudby vybaví, jsou PJ Harvey ve svých klidných momentech (hlavně u vašeho debutu) a staří Tindersticks. Osobně bych přidal Cowboy Junkies v těch nejobskurnějších a nejintimnějších chvílích. Co ty na to?
Je fakt, že to slýcháváme často, nevím... Beru to jako kompliment, i když nevidím velkou podobnost v našich stylech skladání, možná spíš v produkci nebo aranžování.
Před vydáním debutu se na webu daly stáhnout songy, co se pak neobjevily na žádné oficiální nahrávce. Asi se už ani nikdy neobjeví, že?
Wow, divím se, že si ty staré songy vůbec někdo pamatuje. Opravdu nejsou žádné plány se k nim ještě vracet, ale určitě jsou pořád k sehnání někde na netu.
Jak je to vůbec s tebou nebo kapelou a slávou? Když si člověk vezme na jednu stranu vyspělost vaší hudby, jména s vámi spojená nebo nadšené reakce především amerického tisku, na straně druhé pořád působíte jako maličká kapela, o které se zas až tak neví. Turné si domlouváte sami, aniž by se o vás promotéři zrovna rvali...
Sláva, eh? No, to je legrační... Cítím se vděčná, že lidé berou, co děláme, vážně a to je pro mě příznak úspěchu, který vnímám hlavně jako respekt a podporu ze strany hudebních souputníků. Nikdy jsem nenásledovala cestu k tomu stát se popovou hvězdou. Snažím se skládat tak, aby to bylo zajímavé i pro moje uši. A abych byla velmi stručná, nikdy jsem nezkoušela kopírovat, co dělají ostatní. Stejně by to vůbec nešlo, je to tak lenivé a neinspirující. Jsem fanoušek všech možných druhů hudby, od jistých popových věcí po tvrdou muziku, zpět k jemnému, napříč ke klasickému a naopak k tomu zatraceně obskurnímu. Inspirace přichází prostě ze všech možných zdrojů, jak z umění, tak z přírody, lidství... Hudbu tvořím s pozorností, s péčí a s velkým úsilím. Možná do takové míry, že není na první poslech hned stravitelná nebo chytlavá, jak jsi zmínil, ale to mi zrovna nevadí. Přestože by bylo hezké mít určité výhody pramenící z pohodlí při komerčním úspěchu. Jsme ale pořád hodně „DIY“ - vyrábíme ručně vlastní merchandise, co prodáváme na turné, a já se většinou starám o booking. Dělali jsme si teď na koncerty i ruční sítotisk na naše trička. Mám bohatou minulost v grafickém designu a ráda toho využívám pro tvorbu věcí pro fanoušky. Znovu a znovu se učím, že pokud chceš mít něco udělané pořádně, udělej si to sám.
Co v těhlech dnech tak posloucháš? Nějaké tipy?
Mezí pár aktuálních oblíbenců patří Lhasa Del Sol, Francoiz Bruet, Kaada, Arcade Fire, Josh T. Pearson, Pamelia Kursten, Mark Lanegan,... je toho mnohem víc. Všechno možné, z každého koutu něco.
Jaká je blízká budoucnost pro kapelu nebo konkrétně pro tebe (mimo nadcházejících koncertů)?
No, mnohem víc koncertů (smích). V únoru 2008 se chystá tour s American Music Club ze San Francisca po UK a ještě nějaké další věci. Já potom strávím nějaký čas zase v NY kvůli své grafické práci a také kvůli jistému hudebnímu projektu, možná další filmový soundtrack, není to úplně 100%. Takže to vypadá na hodně cestování a práce. Také začneme s Bee and Flower nahrávat další desku, snad už v létě.
Jak to s novými skladbami vypadá, jak zní?
Máme jich docela dost, jsou opět jiné než ty předchozí. Těžko říct, jak se vyvinou ve studiu, myslím, že to bude překvapení pro všechny.
Nakonec taková drobnost – jak vlastně vzniknul název Bee and Flower?
Je to takový sen... ale nikdy ho neřeknu! (smích) Každopádně jsem se dozvěděla, že v Německu se pomocí přirovnání včely a květiny vysvětluje dětem sex.
/amalgam 26.11.2007/
|