|
|
 |
N.P.Molvaer: chtěl jsem improvizovat s jakýmkoliv zvukem, s hlukem i tichem
Interview
Z archivu vylovený rozhovor s talentovaným norským trumpetistou, který udělal menší díru do světa, posloužil svého času jako podklad mnohem stručnější varianty v Hospodářských novinách. Jelikož ztratil na aktuálnosti jen zlehka, byla by škoda nechat ho úplně zapadnout. Proběhl na přelomu března a dubna 2006, pár dní před pražským koncertem, kdy měl Molvaer za sebou (i dnes zatím poslední) řadovku Er a druhé album remixů Remakes. Od té doby mu vyšlo (v rozhovoru zmiňované) „best of“ v Americe a letos na jaře především sesbírané nahrávky z jeho filmové hudby pod názvem Re-Vision. Hostoval mezitím také na dvou zajímavě obsazených albech: Lodge (Laswell & Fanu) a Lightyears (Shin Terai & Buckethead & Laswell). Tentokrát je to pár dní před vystoupením legendárního Jona Hassella, jenž patří k Molvaerovým vzorům.
Tvá nová deska zní mnohem různoroději a má jaksi hřejivější, organičtější vyznění než ty předchozí. Mimo jiné možná kvůli širšímu užití různých perkusí. Jak to vidíš ty?
Na Er mám v každé písni jiného člověka, co se staral o elektronickou složku. Myslím, že to je hlavní důvod, proč nová deska zní mnohem rozmanitěji. Navíc jsem chtěl mnohem častěji používat trubku. Jednak normálně akustickou, jednak také elektronickou. Občas mi z toho vylezlo něco, co nakonec vůbec nezní jako dechový nástroj. Dokonce i některé basové linky jsou dělány pomocí trubky. Zrovna tak spousta grooves a rytmů je též jistým způsobem postavena na zvuku trubky.
Je pro mě velmi těžké porovnávat vlastní desky. Jedněm lidem se líbí tohle, dalším zase něco jiného. Pro mě jsou všechny mé nahrávky částí celkového směřování, které sleduji... do jisté míry.
Názvy některých tvých předchozích alb mohou být chápány jako jednoduché slovní hříčky. Je tomu tak také v případě Er nebo se za názvem a pořadím skladeb skrývá hlubší smysl či koncept (všechny skladby až na jednu výjimku mají koncovku „-er“ - pozn.aut. )?
To je také na ostatních, aby o tom rozhodnuli. Er může znamenat mnoho věcí. Pro mě je důležité, že to lze použít jako svého způsobu příponu. I když jsou slova, co nejdou tímto stylem „rozšířit“, prodloužit. Může to znamenat třeba pohotovost (Emergency Room). V norštině to znamená existenci... nebo bytí.
Ve světě je norská scéna vnímána jako zázračná, se spoustou originálních a talentovaných hudebníků. Odhlédneš-li od sociálních a ekonomických (ve smyslu štědré státní podpory umělců) příčin, myslíš si, že je možné vysledovat u norské hudby nějaký jednotící prvek? Co se týče jazzu, tak z mého pohledu outsidera snad jistá melancholie, možná až osamělost. Caharkteristické mi též přijde, že naprostá většina hudebníků nemá potřebu exhibovat. Potlačení individuálního ega ve prospěch celkového vyznění. Málokdy je iluze dýchající hudby, jež žije vlastním životem nezávisle na muzikantech, tak dokonalá jako u té z Norska...
Souhlasím. Opravdu netuším, proč tomu tak je. Nicméně se domnívám, že to má hodně co dělat s tradicí, která byla započata Garbarkem, Rypdalem, Christensenem, Andersenem a dalšími. Také to může souviset s tím, že vydavatelství ECM bylo velmi silně spojeno s norskou scénou.
Mám ale spíš rád věci, které není možné vysvětlit. V okamžiku, kdy se je někdo pokouší popsat a uchopit, jsou jistým způsobem uvězněny, jestli víš, co myslím.
Proč jsi vlastně opustil ECM?
Hlavní důvod byl, že jsem chtěl vlastnit práva na svou hudbu a případně ji licencovat nějakému labelu. ECM tohle neumožňuje, tak jsem odešel. Navíc jsme měli poněkud jiné představy o tom, kde by se měla moje muzika objevovat (kompilace atd.).
Jaký druh lidí vlastně chodí nejčastěji na tvé koncerty: mladší publikum seznámené s klubovou kulturou nebo také posluchači staršího věku?
Obě skupiny tam najdeš. Řekl bych, že je to rovnoměrně zastoupené, od středně starého obecenstva (mého věku) až po velmi mladé. Hrajeme pro kohokoliv, kdo má zájem si nás poslechnout.
Když už mluvíme o koncertech, kdo (z tvých obvyklých spoluhráčů) se ukáže na pražském vystoupení? Máš dojem, že naživo teď už zníte jinak než jsme mohli slyšet na albu Streamer (živák z roku 2004 - pozn.aut. )?
V Praze se objeví dva noví hráči, se kterými jsem nicméně již mnohokrát spolupracoval. Anders Engen na bicí a Erik Honoré, který se bude starat o elektroniku, smyčky a vůbec ambientní prvky.
Koncerty se vlastně pořád den ode dne liší, ale pravděpodobně nebude těžké poznat, že jsme to stále my. Budeme hrát hodně z alba Er, ale také některé nové kousky.
Dalším klasickým rysem norské scény se zdá být velká míra propojenosti různých hudebních uskupení a muzikantů. Všichni znají všechny a vzniká obrovské množství rozmanitých hudebních projektů. Co vlastně říkáš třeba na Arve Henriksena, Wibutee nebo sólové věci Eivinda Aarseta a Bugge Wesseltofta, se kterými už dlouho spolupracuješ?
Mám rád všechny tebou zmíněné hudebníky (smích). Jestli chceš nějaké tipy, tak doporučuju In The Country, Solveig Slettahjell Slow Motion Orchestra, Susanna And The Magical Orchestra a samozřejmě samotnou královnu norské scény: Sidsel Endresen v jakémkoliv projektu či formě.
Stejně tak je tady mnoho zajímavých umělců z elektronické scény, např. Alog, Mental Overdrive, Mungolian Jet Set (psychedelické elektro), Mind Over MIDI a Deathprod... a samozřejmě mnoho, mnoho dalších.
Zdá se ti, že je elektronický jazz (nebo tzv. nu jazz) jistým způsobem pevně ukotvená scéna nebo prostě jen několik interpretů hrajících víceméně podobnou hudbu? Cítíš se případně být součástí takové scény?
Obecně nemám příliš v oblibě řazení hudby do jednotlivých škatulek, ale chápu, že jsou důležitým nástrojem pro žurnalisty, když píšou o hudbě.
Mám dojem, že se něco jako scéna skutečně vytvořilo. Také si myslím, že lidé jako Miles Davis, Hancock, Weather Report, Jon Hassell, Bill Laswell a mnoho dalších dělali tyto věci již v sedmdesátých a osmdesátých letech. Odlišnost toho, co děláme teď, spočívá spíš v tom, že nečerpáme tolik z afroamerického jazzu, ale naše hudba má mnohem víc evropské, severoafrické a blízkovýchodní odstíny. Je to jako experimentální kuchyně. Ale všichni výše zmínění byli pionýři své doby a všichni do jednoho byli pro mě osobně velmi důležití.
Takže je to věc v neustálém vývoji... a občas se prostě objeví něco velmi svěžího a senzačního.
Když se zeptám velmi obecně, v čem podle tebe spočívá budoucnost jazzu nebo elektronické hudby? Myslíš si, že je stále velký potenciál ve vzájemném míšení žánrů?
Tušíš už v hrubých obrysech, co by tě mohlo v budoucnu oslovit; kam bys rád směřoval?
Mám dojem, že hudba založená na improvizaci se bude dál vyvíjet do mnoha různých směrů, stejně tak jako to dělala posledních 50 let. A co se mě týká, hudba si mě snad sama najde.
Vezmu-li v potaz, že to byla především rocková hudba, která na tebe měla v mládí vliv, co konkrétně tě natolik oslovilo v elektronické hudbě? Byl to DJ-ing a podobné věci, které se pak rozjely v devadesátých letech? Uvědomil sis, že by pro tebe mohla mít elektronika velký potenciál?
Přemýšlím vždy o hudbě jako o něčem, co mě baví nebo nebaví. To neznamená, že by byla dobrá nebo špatná. Některá muzika mnou pohne, některá ne. A některá hudba mnou pohne akorát tak ze židle směrem k zesilovači, abych ji vypnul... pokud nemám v ruce dálkové ovládání (smích).
Když jsem začínal pracovat na debutu Khmer, neměl jsem žádné velké vize. Jednoduše jsem chtěl udělat nahrávku, co by odrážela můj hudební vkus, a elektronika je pouze jeden ze stylů, které se na ní otiskly. Vždy mě zajímaly kontrasty. Vytvářejí napětí. Napětí a předěly jsou v hudbě důležité... nebo v kterémkoliv umění právě pro tento svůj efekt. Chtěl jsem improvizovat s jakýmkoliv zvukem; s hlukem i s tichem.
Uvažuješ nad tím, že bys natočil opět něco více „konzervativního“ ve stylu věcí, které jsi v minulosti dělal ve spolupráci s Andersenem nebo Christensenem?
Arild a Jon nemůžou nikdy být „konzervativní“ v tomto smyslu. Jsou totiž příliš hraví a kreativní. Nicméně nemáme spolu žádné plány do budoucna, všechno má svůj čas.
Mnoho tvých skladeb bylo remixováno. Vybíral sis interprety pro remixování ty nebo se ti nabízeli spíš oni?
Některé interprety jsem oslovil já, někteří se ozvali sami.
Jsou pro tebe některé remixy opravdu výjimečné nebo alespoň překvapivé jakým stylem pojímají tvůj song?
Pár remixů je opravdu osvěžujících a jsou velmi inspirující. Pravdou je, že když dělám skladbu, v určitém momentu musím nakonec zvolit jistý směr, kterým se bude tato skladba vyvíjet. Můžu jej zvolit při jejím zrodu či mnohem později v procesu skládání, ale vždy jej zvolit musím.
Když dávám stejný zvukový záznam dalším muzikantům, čas od času zvolí naprosto rozdílný přístup k jejímu dalšímu rozvíjení... to je pro mě velmi inspirativní. Otvírá to také nové možnosti, jak interpretovat kompozici při živém vystoupení.
Zkoušel jsi tvořit také naopak - remixovat (nebo tradičněji coverovat) někoho jiného?
Předělával jsem nahrávky pro Mari Boine, Davida Sylviana, Slowly We Bleed a také pro norskou rockovou kapelu DumDum Boys. Pracoval jsem i s dalšími interprety, ale tyhle jsem si nejvíc užil.
Nemohu se nezeptat na obligátní otázku: je někdo, s kým bys sis přál spolupracovat?
Je mnoho lidí, se kterými bych chtěl něco udělat, ale tyhle věci se prostě přirozeně stanou až se stanou. Jsem celkem spokojený s muzikanty, se kterými momentálně pracuji.
Také máme plány na společnou kapelu s Billem Laswellem, Eivindem Aarsetem, Hamidem Drakem a Ayib Diengem. Moc se na to těším.
Uvažuji rovněž o spolupráci se smyčcovým kvartetem a chtěl bych k ní přizvat také někoho z elektronické scény, aby se postaral o „swamp grooves“.
Jakou mírou ovlivňuješ elektronickou část svých nahrávek? Míváš v hlavě třeba už nějaký konkrétní rytmus, když začínáš skládat?
Elektronika je pro mě především nástrojem, pomocí něhož tvořím zvuky, které není možné dosáhnout akusticky. Nemám žádné zaběhnuté schéma komponování. Někdy je základem rytmus, někdy basová linka nebo nějaký motiv... nebo jednoduše nějaká zvuková plocha.
Jsou pro tebe důležitější hráčské schopnosti, jakási „technická zručnost“ spolumuzikantů nebo spíš jejich celkový přínos k dotvoření specifické atmosféry pro tu kterou skladbu?
Muzikanti jsou pro mou hudbu zcela zásadní. Primárně mě nezajímají jejich muzikální dovednosti, ale především jejich cit pro kompozici a také to, jak jsme schopní vzájemně vycházet - jak hudebně, tak lidsky. Jsem velmi rád, že je mám ve své kapele. Je to taková druhá rodina.
A nakonec, co si myslíš, že se skrývá za tvým velkým úspěchem? Přestože je tvá muzika založena na delikátní rovnováze mnoha různorodých aspektů, připadá mi pro zcela mainstreamové posluchače stále „trochu divná“. Pochopitelně je docela rozdíl v tom, co je většinově přijímáno v Norsku a řekněme třeba v USA...
Nejsem si zcela jistý, proč je zrovna tahle hudba úspěšná, ale jsem pochopitelně rád, že tomu tak je. Dostali jsme díky tomu možnost cestovat po světě, hrát pro lidi, i s různými lidmi. Myslím si, že hrát naživo znamená s publikem sdílet hudbu. A specifický okamžik, atmosféru.
Jistým způsobem teď znovu vydávám svou muziku v Americe. Jedná se o desku nazvanou American Compilation, která vyjde nyní v červnu na labelu Thirsty Ear. Doufám, že se nejen tam bude líbit (smích).
/amalgam 1.11.2008/
Odkazy:
www.nilspettermolvaer.no
|
